Rozhovor s Robinem Brzobohatým

Robin Brzobohatý – zakladatel Mediačního Centra Olomouc a zkušební komisař Ministerstva Spravedlnosti ČR pro zkoušku mediátora podle zákona 202/2012 Sb. o mediaci. V rozhovoru nám přiblíží specifika rodinné mediace, a zvláště té s přeshraničním prvkem, jelikož působí jako vedoucí mediačního programu na Úřadu pro mezinárodně právní ochranu dětí v Brně.

Jaké typy případů nejčastěji řešíte?

Rodinné mediace. I odlišné případy – nedávno jsem například měl mediaci samosprávy, ale vcelku je to 90 ku 10 ve prospěch rodinných případů.

Jaká je průměrná doba potřebná k dosažení dohody? Jaký je průměrný počet setkání v průběhu mediace?

Můj způsob práce zahrnuje setkání s klientem ještě před mediací. V rámci něho s klienty probíráme, jak mediace funguje, co od toho očekávají oni, která témata chtějí řešit, jestli čekají nějaké překážky a jak vidí roli toho druhého v konfliktu. Zabere nám to zhruba 45 min. Poté následuje tříhodinové setkání s tím, že většina rodičů potřebuje víc než jedno. Průměrně kolem 2-3 mediačních setkání

Řešil jste nějaký obzvláště těžký případ?

Hodně pracuji na mezinárodních rodinných mediacích a mám dojem, že ty mezinárodní případy jsou ještě náročnější než národní rodinné mediace.

Když se jeden z rodičů přestěhuje v České republice – i kdyby se přestěhoval do Aše, je to pořád místo, které je víceméně v dosahu. Ale ve chvíli, kdy to ty hranice přesáhne, pro rodiče je to často situace, jako by to dítě umřelo.

Nehledě na to, že se k tomu přidávají další faktory. Může se jednat o mediaci, která je vedená podle Haagské úmluvy (o mezinárodně právní ochraně dětí, pozn. red.) z roku 1980. Pro mediaci to znamená, že se vše musí stihnout za méně než šest týdnů. Rodiče jsou přitom od sebe vzdáleni klidně tisíce kilometrů. To je – řekněme – někdy extrémní zátěž.

Jak se na mediaci připravujete?

Pokud tam je interkulturní prvek – snažím se zjistit, odkud ten člověk pochází. Pracuju ve trochu odlišném prostředí než většina mediátorů – na Úřadu pro mezinárodně-právní ochranu dětí, kde pracuje referent, ke kterému může mediátor přijít a doptat se na to, o co tam jde.

Když slyšíte něco o jejich případu, nebojíte se, že vás to dopředu ovlivní?

Někdy si při mediaci uvědomím, že mě některé věci třeba překvapí. Díky tomu, že jsem měl nějaké informace, jsem například s něčím počítal, a pak mě překvapilo, že to bylo jinak. Což mi vlastně dává informaci, že i když ty informace předtím vím, tak mě to neovlivňuje natolik, abych zaujal nějakou pozici vůči jednomu nebo vůči druhému rodiči.

Mohl byste přiblížit moment, kdy jste byl z něčeho takového překvapený?

Někdy si uděláte představu – i díky těm předmediačním setkáním – o jednom z rodičů. Teď si vybavuji jeden norský případ, kdy otec celou situaci vylíčil velmi sugestivně, jak bylo všechno již připravené, aby se se synem vrátil, ale manželka rozhodla, že to bude jinak, a že syn v Norsku zůstane.

Když jsem pak mluvil s matkou, na její straně byla celkově spousta překážek, které se zdály být trochu umělé – a to trochu vytvořilo nějaké mé předporozumění, které znělo: „On je konstruktivní, ona je nekonstruktivní.“

Pak se odehrála mediace a tohle se úplně změnilo. Ona byla tím, kdo nabízel spoustu konkrétních možností a variant řešení. Otec byl naopak někdo, kdo vlastně nechtěl o ničem vyjednávat. Jemu šlo jen o to mít možnost jí říct, jak moc ho naštvala, podrazila a zradila. A na její každý návrh muž – alespoň zdánlivě, těžko říct – reagoval v podstatě buď ignorováním nebo odmítnutím.

Takže obě ty polohy mají riziko. Buď jsem byl zaujatý předtím nebo jsem zaujatý teď. Ale to je třeba jeden z důvodů, proč dělám mediaci, kterou dělám. (tzn. transformativní, pozn. red.) Protože mi to umožňuje zůstávat od tohoto docela dobře oddělený.

Stává se Vám, že by některá ze stran odešla od mediačního stolu?

To se stává docela často a teď se mi to stalo nedávno. Medioval jsem dvě Romky – tchýni a snachu. Tchýně má už docela dlouho v péči holčičku té snachy. Mediaci dostaly nařízenou podle § 474 zákona o zvláštních řízeních soudních (ZŘS), kdy soudkyně nařídila minimálně šest mediačních jednání v rozsahu minimálně tří hodin.

To je možné, nařídit tolik mediačních jednání za sebou?

Podle § 474 ZŘS ano. Dané ustanovení neklade žádné omezení. Říká: „lze nařídit“. Pokud se soudce rozhodne, že nařídí šest mediačních jednání za sebou, tak jich nařídí šest za sebou. A nesetkal jsem se s tím poprvé.

Babička tehdy říkala: „Přijdu tam jen proto, že to soudkyně nařídila a budu tam jen jedno setkání.“ Vydržely to asi dvě a půl hodiny. Na konci se babička zvedla s tím, že odchází. Nicméně přišly k soudu – babička vzala část svého návrhu zpátky, matka vzala část svého návrhu zpátky – a rozhodly se, že budou s mediací pokračovat.

To, že se lidé v jednu chvíli rozhodnou v mediaci nepokračovat zdaleka neznamená, že se něco stalo špatně nebo že mediace nebyla užitečná nebo že už znova nepřijdou. Spousta věcí chce prostě čas.

Co považujete za citlivé či křehké momenty v mediaci? Můžete nám dát příklad?

My proto máme takovou metaforu: stát se stranami na hraně útesu. Jít se stranami až na hranu. To, co tam pro ně dělám jako mediátor je, že tam jsem s nimi. Vyjasňuji pro ně, co to je za situaci, že jejich možnost je skočit, nebo jít doleva nebo doprava nebo se vrátit zpátky. Podle toho, co chtějí. Jenom tam jsem, aby oba měli jistotu, že jakkoli se rozhodnou, budou podpořeni.

Takže vaše role je v podstatě průvodcovská?

Průvodcovská. Ale je rozdíl mezi průvodcem a vůdcem. Spousta mediátorů o sobě uvažuje jako o vůdci, který má strany dostat z bodu A do bodu B. Já o svojí roli mediátora uvažuji jako o průvodci, který doprovází strany tam, kam ony chtějí jít. V každém tom okamžiku tam s nimi jsem a zjišťuji, co teď chtějí udělat, co jim přijde správné.

Jak často musíte být při mediaci genderově vnímavý? Jak takové situace řešíte?

Jasně – už jenom protože se genderové rozdělení liší kultura od kultury. Je to jeden z důvodů, proč máme na mediaci vždy dva mediátory – muže a ženu, protože to často hraje mnohem významnější roli, než si lidé myslí, že hraje.

Musel jste někdy pracovat v situaci, kdy jste od stran cítil minimální důvěru? Jak jste na takovou situaci reagoval?

Ano – zejména v situaci, kdy to mají strany nařízené. Na začátku je tam vždycky obrovská nedůvěra vůči mediátorovi. Nebo nejenom nedůvěra, ale i odmítání. Musíte překonávat doslova odpor – ne fyzický (směje se) – ale lidé na tu mediaci nechtějí.

Podle mě to je něco, co odlišuje dobrého mediátora od špatného – jak si s tímto dokáže poradit. Jak dokáže oddělit to, že „jsem naštvaný, že ten člověk říká, že to bude k ničemu,“ od toho „on to říká proto, že tomu z nějakého důvodu nevěří.“ Moje úloha je mu nabídnout porozumění. Ne ho začít přesvědčovat – jak v telemarketingu, jak je ta mediace super.

Říkám tomu teorie protiproudu. Lidé mají někdy tendenci jít proti proudu uvažování klienta. Klient říká: „Nechci tady být, jsem tady proto, že mě donutili, mám to nařízené a bude to k ničemu.“ A mediátoři na to reagují: „No víte ale – mediace může být levnější, rychlejší, můžete si sám rozhodnout o tom, o čem to je…“ Ale pro klienta tohle nefunguje. Pro něj ta zpráva je: „To, co ty si myslíš, je špatně. Já ti řeknu, jak je to dobře.“ Ale ten člověk nemá důvod tomu věřit. Tím, že ho takhle budu přesvědčovat, zřídkakdy jeho důvěru získám.

Naopak cesta vede přes to přijmout to, že on tam být nechce. Být s ním v tom, že to nechce. Reflektovat to, vyjasňovat s ním, co by pro něj bylo užitečné – a takhle se dá získat důvěra a ten člověk si řekne: „Já to s vámi zkusím, protože se zdá, že vás aspoň zajímá, co říkám. Do teďka to nikoho nezajímalo.“

Takže ne přesvědčovat, ale vyslechnout?

Nejen vyslechnout, ale přijmout tu jeho verzi, ten jeho pohled. To je to, co se myslí tím „být v botách stran“. Zkusit se postavit na to jeho místo a rozumět tomu, že on to nechce. A že je naprosto legitimní, že to nechce. Že to je naprosto pochopitelné a že je to normální, že to nechce a není na tom vůbec nic divného.

Jaké jsou podle vás dlouhodobější dopady mediace?

Tam, kde lidé skončí mediací, je minimálně na chvíli klid. Tam, kde se povede do mediace zapojit třeba i názor nebo pohled dětí, bývá situace ještě stabilnější. Objevuje se pak méně odvolání, méně nových otevřených případů, méně dalších návrhů k soudu.

Co jste se v průběhu toho, co poskytujete mediaci, dozvěděl o řešení konfliktů?

Naučil jsem se věřit lidem. Věřit lidem a tomu, že to zvládnou. Když je nebudu pošťuchovat, aby něco pochopili, když se je nebudu snažit dostat na nějaké konkrétní místo, ale budu věřit tomu, že oni to zvládnou, byť i třeba jiným způsobem a jiným tempem, než bych to udělal já, oni to většinou zvládnou.

Co byste rád sdělil o mediaci dalším lidem?

Asi aby nezapomněli, proč mediace existuje. A asi aby i oni samotní si vzpomněli, proč chtěli být mediátorem. Protože to, proč já jsem chtěl být mediátor je, abych pomohl lidem být víc v situacích, kdy jsou to oni, kdo dělají důležitá rozhodnutí. A tohle je to, co mediaci odlišuje od ostatních způsobů řešení sporů.

Co byste řekl, že jsou nejdůležitější dovednosti nebo osobní charakteristiky mediátora?

Respekt a úcta. Když nebudete věřit lidem, že to zvládnou, tak k čemu být mediátor? To je rovnou lepší být rozhodce nebo soudce. To jsou role, které říkají – hele, bylo by fajn, kdybyste zkusili… A co kdybyste zkusili tohle? Uvažovali jste někdy o tamtom? Ono to na první pohled vypadá jako nedirektivní, ale když se někdo zeptá: hele mohli byste někdo zavřít tamto okno? Není to otázka, je to instrukce.

Jaké povzbuzení byste nabídl někomu, kdo má zájem stát se mediátorem a je teprve na začátku této cesty?

Myslím, že lidé, kteří chtějí dělat mediaci, povzbuzení nepotřebují. Jsou to lidé, kteří chtějí věřit lidem, věří tomu, že lidé by měli mít právo na sebeurčení – mít právo rozhodnout o tom, co se s nimi stane. A to jsou ohromně silné motivační síly.

Podle mě je mediace něco, co člověk může postupně objevovat, růst v tom, dosahovat nějakého mistrovství. To je jako když se někdo zeptá, co poradit někomu, kdo by chtěl být malíř. Koupit si barvy? (směje se) Spousta lidí má chuť malovat. Někdo má talent a někdo má píli. Ale vždycky to zabere čas.