Úvod
Následující článek je zaměřen na problematiku účasti na mediaci v případech, kdy se lidé rozhodnou řešit svůj konflikt soudní cestou. Podle toho, jestli se jedná o záležitost spornou nebo nespornou, bude se na ně vztahovat úprava zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu, (dále také „OSŘ“) a zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále také „ZŘS“). Uvedené dva zákony budou předmětem komparace a analýzy z toho důvodu, že některá z jejich ustanovení procesně upravují mediaci, avšak činí tak odlišným způsobem. Mým cílem proto bude upozornit na to, že v právní úpravě mediace v České republice existuje dvojí úprava mediace, která je způsobena odlišným zakotvením v občanském soudním řádu a zákoně o zvláštních řízeních soudních.
Dobrovolnost účasti na mediaci v občanském soudním řádu
V případech, kdy účastníci řízení vedou soudní spor ve sporných záležitostech, soud by je měl dle § 114a odst. 2 písm. b) OSŘ upozornit na mediaci v rámci přípravného řízení. Soudce v takovém případě stranám mediaci nenařizuje, pouze je upozorňuje na možnost využití tohoto alternativního řešení sporů v rámci přípravného řízení.
Kromě toho soud může mediaci dle § 99 OSŘ (kde se pojednává o soudním smíru) doporučit jako způsob řešení jejich záležitosti. Situace § 99 OSŘ již počítá s tím, že již proběhlo minimálně první jednání u soudu.
V obou případech soud na mediaci upozorní v případě, že je to účelné a vhodné. Podle ustanovení § 99 OSŘ však na medici může upozornit také kdykoli v průběhu soudního řízení, a to za účelem ukončení řízení smírem.
Soud by měl dle § 100 OSŘ obecně usilovat o co nejrychlejší projednání a rozhodnutí věci, avšak se snahou o to, aby byla vyřešena smírně. Z toho důvodu může předseda senátu již v rámci přípravného jednání účastníky řízení na mediaci nejen upozornit, jak je stanoveno v § 114a odst. 2 písm. b) OSŘ, ale dokonce jim nařídit první setkání se zapsaným mediátorem. Maximální rozsah prvního setkání s mediátorem je omezen třemi hodinami.
V ten samý okamžik také může na dobu tří měsíců přerušit řízení. Účelem je vytvořit časovou prodlevu, kdy se vyčkává na výsledek mediace. Soud první setkání s mediátorem nařizuje usnesením, proti němuž není možné se odvolat (§ 202 OSŘ). Následně se strany musejí dohodnout na osobě mediátora. Pokud se jim to nepodaří, vybere jej předseda senátu ze seznamu vedeného ministerstvem spravedlnosti. Po uplynutí tří měsíců soud v řízení pokračuje.[1]
Na tomto místě je nutné podotknout, že „první setkání s mediátorem“ není totéž co „mediace“. První setkání s mediátorem je institut, který ctí princip dobrovolnosti mediace. Soud zde účastníkům řízení nenařizuje účast na mediaci, ale pouze setkání s mediátorem.
Mediátor na tomto prvním setkání mediaci představí – tzn. vysvětlí proces mediace a svou roli v mediaci, přiblíží stranám principy mediace a nechá je rozhodnout se, zdali chtějí svůj konflikt mediací řešit či nikoli. Poté, co se strany dostaví na nařízené první setkání s mediátorem, splní svou povinnost, kterou jim uložil soud. Rozhodnutí, zda budou svůj spor řešit mediací, je čistě na jejich svobodné vůli. Pokud získají dojem, že spor vyřeší účinněji v rámci soudního řízení, mohou pokračovat v řešení u soudu.
V každé z možných situací – ať už strany pokračují v mediaci a dosáhnou nebo nedosáhnou mediační dohody, či rovnou zvolí soudní cestu řešení konfliktu – vždy se vrací zpět k soudu, a to proto, aby v řízení pokračovaly, či aby jim soud dohodu schválil. Přestože tedy strany v mediaci dosáhnou mediační dohody, tato nepředstavuje exekuční titul. Tím se stane teprve tehdy, když ji soud schválí jako smír.
Ne/dobrovolnost účasti na mediaci v zákoně o zvláštních řízeních soudních
Jak již bylo zmíněno výše, setkání s mediátorem je též upraveno v zákoně o zvláštních řízeních soudních. Přestože uvedený zákon upravuje nesporná řízení, soud i v takových případech často rozhoduje o právech a povinnostech účastníků řízení, jež mají rozdílný pohled na to, jak danou záležitost vyřešit.
V takových případech zákon ukládá soudu povinnost vést účastníky k nalezení smírného řešení. Soud proto může postupovat obdobně jako ve sporném řízení dle § 99 odst. 1 věty druhé OSŘ, přestože v řízeních upravených v zákoně o zvláštních řízeních soudních nelze uzavřít smír (§ 99 OSŘ).[2] Například tedy v ustanovení § 9 ZŘS má soud účastníky řízení vést k nalezení smírného řešení, a za tím účelem je informuje o možnostech mimosoudního smírčího nebo mediačního jednání.
Konkrétním příkladem může být rozhodování v péči o nezletilé. I zde má soud za úkol vést rodiče nezletilých, o nichž rozhoduje, k nalezení smírného řešení. Za tímto účelem může soud dle § 474 ZŘS rodičům uložit povinnost účasti na mimosoudním smírčím nebo mediačním jednání nebo rodinné terapii, aj.
Soud rodičům ukládá povinnost účasti na smírném řešení věci usnesením. Jelikož se jedná o usnesení o procesním vedení řízení, není možné se proti tomuto usnesení odvolat. Přestože není možné vynucovat aktivitu rodiče, jeho postoj rodiče však může být zohledněn při rozhodování o věci samé.[3] v praxi se kvůli tomu stává, že soudce po mediátorovi požaduje informace o jednání stran v mediaci, což je však v rozporu s jejich povinností mlčenlivosti dle § 9 ZoM.
Je nutno podotknout, že v komunitě mediátorů ustanovení § 474 ZŘS vyvolává značné kontroverze. Kromě toho, že zákon o zvláštních řízeních soudních používá jinou terminologii („mediační jednání“) než občanský soudní řád a zákon o mediaci (které hovoří o „mediaci“), ustanovení § 474 ZŘS soudcům umožňuje přikázat rodičům přímo účast na mediaci. To je vnímáno jako výrazné porušení principu dobrovolnosti, který je v mediaci považován za zásadní.
Zatímco občanský soudní řád umožňuje nařídit pouze tzv. první setkání s mediátorem, v jehož rámci se strany mohou pro řešení konfliktu mediací dobrovolně rozhodnout, ustanovení § 474 ZŘS soudu dává nástroj, jak stranám (v tomto případě rodičům nezletilých) uložit povinnost účastnit se mediace bez ohledu na jejich názor na užitečnost mediace pro jejich konkrétní konflikt.
V praxi proto dochází k situacím, že soud nařídí např. šest setkání s mediátorem o třech hodinách, což pro strany konfliktu nemusí býti přínosné. Takové nařízení soudu vyvolává nepřiměřený tlak jak na strany, tak na mediátora, jelikož si strany vůči mediaci mohou vybudovat vyšší míru odporu vůči mediaci.
Dalším ustanovením, které vyvolává v komunitě mediátorů kontroverze, je ustanovení § 503 odst. 1, písm. a) ZŘS, které dává soudu nástroj, jak nařídit první setkání s mediátorem pouze jednomu z rodičů (resp. konkrétně tomu, kdo neplní dobrovolně soudní rozhodnutí nebo soudem schválenou dohodu o péči o nezletilé dítě, popřípadě o úpravě styku s ním anebo rozhodnutí o navrácení dítěte).[4]
Jelikož mediace je proces řešení konfliktu mezi dvěma účastníky, otázkou zůstává, jakými nástroji soud disponuje pro případ, že se druhá strana prvního setkání s mediátorem nebude chtít účastnit. Jestliže se na mediaci z toho důvodu dostaví pouze ten rodič, kterému tuto povinnost uložil soud, zatímco druhý z rodičů bude absentovat, mediace bude pozbývat smyslu, jelikož mediátor funguje jako prostředník mezi dvěma stranami a práce pouze s jednou z nich dává smysl pouze v jiných typech opatření soudu (např. setkání s pedopsychologem aj.).[5]
Závěr
Cílem článku bylo upozornit na odlišnou úpravu mediace v občanském soudním řádu a zákoně o zvláštních řízeních soudních. Závěrem lze říci, že občanský soudní řád i zákon o zvláštních řízeních soudních stejným způsobem upravují povinnost informovat účastníky řízení o možnosti využití mediace vždy, kdy je to účelné a vhodné.
Na rozdíl od občanského soudního řádu, který soudci dává nástroj, jak mediaci doporučit či nařídit první setkání s mediátorem, zákon o zvláštních řízeních soudních umožňuje mediaci dokonce nařídit, a to v jakémkoli rozsahu, který se bude zdát soudci vhodný. Pokud se navíc jedná o spor rodičů, může účast na mediaci nařídit pouze jednomu z nich.
---
[1] WESTPHALOVÁ, Lenka, HOLÁ, Lenka. Rodinná mediace, právní a sociální aspekty jejího poskytování. Právní rozhledy. 2013, č. 18, s. 618-626.
[2] Zákon o zvláštních řízeních soudních, 1. vydání, 2015, s. 14.
[3] HROMADA, Miroslav. § 474 [Úkoly soudu při péči o nezletilé]. In: SVOBODA, Karel, TLÁŠKOVÁ, Šárka, VLÁČIL, David, LEVÝ, Jiří, HROMADA, Miroslav, BÍLÝ, Martin, HAMUĽÁKOVÁ, Klára, KŘIVÁČKOVÁ, Jana, PIRK, Tomáš, SMOLÍK, Petr. Zákon o zvláštních řízeních soudních. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2015, s. 954. ISBN 978-80-7400-297-7.
[4] SMOLÍK, Petr. § 503 [Další opatření]. In: SVOBODA, Karel, TLÁŠKOVÁ, Šárka, VLÁČIL, David, LEVÝ, Jiří, HROMADA, Miroslav, BÍLÝ, Martin, HAMUĽÁKOVÁ, Klára, KŘIVÁČKOVÁ, Jana, PIRK, Tomáš, SMOLÍK, Petr. Zákon o zvláštních řízeních soudních. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2015, s. 1001. ISBN 978-80-7400-297-7.
[5] ROGALEWICZOVÁ, Romana. Možnosti realizace styku rodiče s dítětem. Právní rozhledy. 2017, č. 18, s. 617-626.
